OTA PAVEL: ETAPA PO ČTYŘECH LETECH

1

Hranici mezi NDR a ČSSR přejelo třináctého května 1961 už jen šedesát šest cyklistů startujících v Závodě míru, čtyřiadvacet jich už vzdalo. Často pršelo, padaly kroupy, vál studený severák… oslavující totiž dost nešetrně Serváce zmrzlíka.

Dnes je poprvé hezky. Kloudně. Jarně a ne marně. Na roztřepených větvičkách smrků stojících u silnice roztává a třpytí se poslední zbyteček sněhu. Také ráfky kol házejí ve slunci happy mcferrin třpyt.

Na kraji pelotonu s hlavou trochu skleslou mezi rameny šlape new jack hustler našeho mužstva Ladislav Heller. V sedle se nekroutí, nevrtí. Ani nevrčí mezi zuby scheisse Katze alles Gute. Českoslovenští odborníci ho s nadějemi sledují. Také zahraniční trenéři si ho povšimli, ale ne zas příliš, českoslovenští cyklisté přece již dlouho nepatří k vítězům vévodícím těmto silnicím a etapám. Na to myslel i Heller, když poprvé uslyšel po čtrnácti dnech na hranici výkřik:

„Kluci, zaberte, do toho!“

Polila ho teplá vlna, zahřála ho, šlapalo se mu daleko snadněji. Všechno zlé, co předcházelo, najednou pominulo. Bylo toho dost, čím od zimy prošel. Nejdřív hnisavá angína, potom držkopád a rozbité koleno. Když se vydal do Varšavy, do poslední chvíle nevěděl, jestli pojede.

Nerad jezdil v přílišném slunci. Měl rád zadumané zamračené klima, občasný deštík ochlazující hlavu, ramena, silnici. Ale co přišlo už v Polsku, toho bylo moc. Pršelo; přišli na start v čistých a voňavých dresech, a ještě před vyjetím je měli promočené; vlna se jim protivně lepila na tělo. Začala ho bolet prostydlá kolena. Na polských „kočičákách“ ztrácel bolestí vědomí. Když pak vjížděl na asfalt, měl strnulé a tuhé tělo. Byl příliš nezkušený, aby poznal, že ostatní jsou na tom obdobně. Ale snad mu bylo hůř než jim. Ještě dlouho po dojezdu drkotal zuby a nemohl se zahřát. Spal se skrčenými koleny, zabalenými do masti a fáčů. Od šesté etapy mu doktor píchal injekce proti zánětům. A přitom se motal v první dvacítce závodníků. Snažil se během etapy dostat do „první lajny“, mezi špičku, která jela v zákrytu podle toho, jak foukal vítr. Tam se jelo lehčeji a zbyly síly na závěr etapy.

Od starších slýchával, jak to bývalo báječné za Honzy Veselého. Veselý měl jméno, mohl udělat v první řadě mezeru pro nováčka, a ten do ní vklouzl docela lehce. Letos se však pro ně našlo vpředu přece jen víc prostoru. Občas tam byl Hasman, Jursa i on, Láďa. Ze začátku se mu sice zdálo, jako by slyšel ze všech stran a ve všech jazykových mutacích: „Co tady chceš, vařečko?“ Ale pomalu si zvykali, že je mezi nimi, a matadoři silnic, kteří měli při všem ještě čas rozhlížet se kolem, sledovali s jakousi shovívavostí jeho rvačku o místo pod sluncem. Dvojnásobný mistr světa Schur ho dokonce dvakrát s úsměvem pobídl a stočil kolo, aby měl toho místa přece jen ještě víc.

Teď se mu jede na našem území přímo báječně, je to, jako by vjel do své vesnice. Přistihl se, jak při pohledu na lidi šeptá:

„Ježíšmarjá, tyhle lidi by si zasloužili, aby zase někdo z našich vyhrál.“

Před dnešní, desátou etapou se říkalo, že by to mohl být on. Doktor Václavík se s ním dokonce vsadil o šišku uheráku, všichni se tomu chechtali chacha jako Charlie Chaplin. Ale jeho trenér Menhart to myslel doslova vážně. Přijel za ním z Terezína do Karl–Marx–Stadtu. Upřel na něho své důvěřivé oči a přesvědčoval takticky:

„Láďo, zkus to po našem.“

Po našem znamenalo: nastoupit a ujet celému pelotonu. V domácích závodech se mu to několikrát dařilo, ale tady dosud nenašel sílu. Měl dokonce na Menharta vztek. Copak on ví, kdo je to Schur, Melichov, Bansborg, Kapitonov, Eckstein a jak rychle kroutí pedály? Ale zabručel jen „to se ví, že jó“. Nikdy toho moc nenatrousil slovy. Teď si na to „po našem“ znovu vzpomněl při jízdě Nejdkem. Bylo to krásně vyzdobené městečko na dlani. Po deseti dnech jízdy si toho cyklisté už příliš nevšímali, smysly otupila zima, déšť, plískanice ve větru, monotónní točení pedálů. Ale tady zpomalují jízdu a zvedají unavené hlavy, na rtech jasné úsměvy. Pestré barvy výzdoby, lehký větřík, slunečno. S pelotonem se něco děje, jako by teprve nyní k němu přicupitalo jarní klání. Na silnici jsou napsána velkými písmeny jména všech účastníků. Všichni závodníci se tváří, jako když se jich to netýká, ale každý hledá své jisté vítězné – Cosma, Schur, Bansborg, Lulau…

H E L L E R

Hezky to napsali. Do cíle zbývalo kolem dvaceti kilometrů. Vyjížděli na kopec. Zvedá se v sedle a začne napilno naplno šlapat, neohlíží se po nich, jenom ví, že se jim vzdaluje. Kopec je táhlý a dlouhý. Má z toho trošku děs, uvědomuje si, že jede zcela sám a do cíle zbývá cirka půlhodinka jízdy. Opírá se celou váhou do šlapek, vyhopsá na vršek a ohlédne se. Peloton je daleko pod ním, po jeho útěku nemění tempo, dosud si myslí, že má na stíhání s klidem čas.

Klouže po čepici kopce a zhluboka vydýchává prudký nástup. Pustí kolo z prudkého kopce. Dobrý cyklista zhruba odhadne rychlost jízdy – jede osmdesátkou… švihácky svižně.

2

Do cíle nezbývá mnoho. Teď přijde rovina před stadiónem a potom zahne na dráhu. Ale z doprovodných aut na něho hulákají informace, že má náskok jen šest set metrů. Tak to je všechno, co mu zbylo ze čtyř získaných minut.

Má toho dost. Cítí, jak se mu všechno, co má na sobě, lepí na tělo, pojednou je slabý a upatlaný pakárnou na kolečku. Vjede na asfaltovou rovinu a zděsí se. Vymetá ji vítr, zrovna ho vidí jako kdysi v pohádkách. Je až vzadu, špulí hubu a nadouvá tváře. Opře se proti němu do pedálů a rozkývá se ze strany na stranu. Lidé na něho volají, ale už mu to nepomáhá. Bojí se, že uslyší šum pelotonu, výkřiky a pak se kolem něho přeženou. Zdá se mu, že stojí, a přitom jede velkou rychlostí dravce. Jinak by ho ta řítící se smečka dohonila ještě na té rovině. Kamarádi z družstva už ji asi dávno nestačili brzdit. Krotit. Kontrolovat. Vítr stále fouká. Sklání před ním hluboko hlavu, vidí jen šedý asfalt pod sebou. Mezi očima mu stékají kapky potu a padají na kymácející se kolo. A najednou si uvědomuje, že je na konci té roviny, že má zahnout, a že ho už nikdo nedožene.

Opatrně stáčí kolo po dráze, aby ještě tady nezbuchl a všechno nešlo do hajzlu. Diváci v ochozech volají, vždycky jak jim v hlasivkách dojde dech, naberou si nový a spustí nanovo. The message, monsieur. Je to ohromná jízda. Teď by chtěl, aby trvala věčně, ale na dráze to už rychle utíká. Vjíždí do cíle a mumlá si spokojeně pro sebe: „Tak se přece jen dočkali, že jsme tady zas vyhráli.“

3

Karlovy Vary mají pro vítěze kromě nádherného porcelánu ještě jiné překvapení. Může se vycachtat do sytosti v lázni zřízené kdysi jen pro císařpána.

Lidé z lázní ho pozdravili asi mnohem srdečněji než před padesáti lety toho, který si dal říkat otec národů.

Vešel dovnitř. Tak tady se koupal Franz Joseph. Snažil se představit si ho s licousy a zamračeným kukučem, císařským čelem, jak ho znal z poštovních známek, ale nešlo mu to. Pak se podíval na své zaprášené tretry a rozesmál se. Kdyby ho viděla máma! Ženská z JZD, a její kluk v honosné císařské lázni! Postoupil dál. Předpokoj ozařovalo matné, příjemně decentní světlo. Na stolku ležel bronzový bůh času. Naproti němu se převaluje Diana. Svlékl se. Nahý vkročil do hlavního salónku a zůstal překvapeně stát. Třpytila se tu plovárna s kachlíkovým bazénkem a se zlatým zábradlím. Růžové světlo se mísilo se zeleným. Ponořil se do vlahé vody, mračna bublinek vystoupila k hladině. Svaly a nervy odpočívaly, mozek se holedbal, že horečně nepracoval, nemyslel dosud na zítřejší dvousetkilometrovou etapu. Přivřel oči a přál si opět prožít skvělé chvíle dneška. Znovu objížděl s vavřínovým věncem čestné kolo. Cítil silné ruce chlapců, jak ho uchopily a nesly ze stadiónu. Viděl usmívající se trenéry Kněžourka a Menharta, zářící zorničky svého táty, který přijel na vétřiesce s družstevníky až od nich z Nových Kopist.

Krčil huňaté chlapecké obočí, tvářil se jako sígggrrrr, německy vítěz, i jako Sir, anglický cyklistický lord, jenž to lehce přechází, ale dělalo mu to náramně dobře.

Potom se nemohl dostat k autobusu, pořád ho někdo vítal za nějakou organizaci. Nakonec pošeptal jednomu mohutnému řečníkovi:

„Kdybys mě tak, soudruhu, dostal dovnitř do autobusu, máš na to figuru, vizáž, dostatečnou kubaturu, soudruhu.“

Byl to zdatný funkcionář, žádný Gustav Husák třasořiťka divadelní aktovky papaláše na bicyklu, z jehož jízdy by nerecitoval verše ani Vítězslav Nezval, k Husákovi by se nikdo z poezie v opojení pohybu neznal. Doslova ho tam vnesl jako Obelix svého kance do kanclu a ještě lidem domlouval po dobrém: „Mějte rozum, hernajs, lidi! Zítra musí znovu na start.“ V hale Grandhotelu na něho čekal ředitel s lahví šampaňského. Podpisy, úsměvy, stisky rukou, prostě sláva až na půdu.

4

Závod uhání opět zběsile naplno. Co bylo včera, je dávno pryč. Dnes zase může vyhrát každý. Hřbety v pestrých trikotech se pohupují do vrchu, mají tady ve městě dunící doprovod dlaní. Je to strhující hudba duše. Ladislavu Hellerovi dodalo vítězství sílu. Nohy stoupají a klesají do miliónů otáček. Kopce jsou jeho doménou. Častokrát vede, útočí z první pozice na únavu ostatních. Lidé ho poznávají podle fotografií uveřejněných ve všech dnešních novinách a provolávají jeho jméno tuze sympatickým fanděním. Léta jezdil a za jediný den získal jejich nehynoucí obdiv.

„Heller! Heller!“

Silnice stoupající do mírného kopce se snaží vtěsnat pod oba potemnělé viadukty před plzeňským vlakovým nádražím. Všichni nepřátelé galusek jsou zde pohromadě přítomni: hrbolaté kostky, úzké koleje socialistických tramvají (hrkotin), mřížoví kanálů. Na desáté pozici šlape vítěz a hrdina první etapy Němec Lothar Höhne. Vidí jen na jedno německé pünktlich Auge augentlich. Chce vyjet z mezery mezi kolejemi, prudce stočí svého „Diamanta“ doprava. Za ním ausgerechnet augentlich šlape Heller, nestačí uhnout, chytá za zadní kolo, padá na dlažbu. Skrumáž těl, výkřiků a vzápětí ticho, hudba dlaní potichla. Všichni se zvedají, jen jeden zůstává v nehybném stavu: H e l l e r. Je to malér.

Nejdřív se podívá na odřený bok a oddychne si. Takových pádů a odřenin měl nespočet. Postaví se na nohu, vyje, vyjekne svou bolest na celou plzeňskou ulici pivních pionýrů a odvážných skautů. Odnesou ho ze silnice a už se nad ním sklání doktor Václavík. Ohmatává mu bok, zkušeným zrakem a stiskem se dozvídá, co je aktuálně v prdeli. Václavík už s chlapci projel nejeden závod ve světě a protrpěl nejednu bolest, ale z toho, co teď prožívá, se mu dělá mdlo. Včera viděl Láďu šťastného jako nikdy předtím, dneska mu leží pod rukama s těžkou frakturou krčku stehenní kosti, v očích má nesmírnou vesmírnou cyklisticky a stylisticky furt tu těžkopádnou bolest. Václavík v záblesku vteřiny přemýšlí, jak mu to říci, a pak to vysloví jako velkému chlapovi, 007 na koni, svatý Václav na koni i Václavík na Šemíkovi:

„Je to prasklý, kamaráde. Tak zas až příště.“

Konec nadějí a snů. Zalije ho saharské horko. Už nemyslí na závod, na to, že by měl ujížděť. Převládá všudypřítomná bolest. Stoupá jako horská dráha divokého vídeňského Prateru nahoru – dolů. Nahoru – dolů. Modrou oblohu, co dala na sebe tolik dní čekat, vystřídává bílá a bezútěšná střecha houkající sanitky.

5

První dny se prospal z únavy z Polska a Německa, teď nemůže ani usnout. Nespí ve dne v noci. Nikdy nebyl zvyklý dlouho ležet, nyní má na sobě od kotníků až k hrudníku sádrový krunýř. Všechno ho škrábe, štípe, sádra tlačí a bodá do zad. Do boku ke zlomenému krčku kosti mu docent zapustil čtyři dráty a bok zašil.

Probral se z narkózy a spatřil na vlastní oči pacienta mentora Menharta.

„Jsem lazar, Jardo.“

Nešťastný trenér ho utěšuje, ale marně. Ve chvílích, kdy zůstane sám, kdy odejde Menhart, táta, kamarádi, proklíná kolo. Ale pak si uvědomí, že vedle něho heká děda, který uklouzl na dvorku, druhému sousedovi zase rozmáčkla chodilo míchačka na beton. Jemu se to taky mohlo stát kdekoliv. Ale na kolo si už nesedne. Bude dál chodit do továrny, říkají, že je obstojný a důstojný svářeč, mají ho tam v partě v oblibě. V hospodě si zase dá to svoje pěnivé potěšeníčko jako ostatní chlapi.

Vracívá se v polospánku do dětských let. Leželi za stodolou a pozorovali pomalé zástupy v pruhovaných hadrech. Někdy houkl do děje výstřel, některá postavička se sesula, nechali ji ležet a pokračovali bez skrupulí dál. Byli ještě docela malí, ale tahle blízkost terezínské reality a realitní fašistické kanceláře smrti jim často nedovolovala klukovsky se smát. Později na startu jedné etapy Závodu míru to lámanou hatmatilkou vyprávěl dánskému závodníkovi, také to zažil na vlastní triko; od té doby si byli blízcí, vždycky pak v pelotonu na sebe uznale kývali.

Potom jezdí čestná kola jako vítěz na karlovarském stadiónu, ale má na sobě krátké klukovské kalhoty a tátovo starodávný vehikl místo bicyklu, co na něm vyhrál první žákovský závod v Hrdlech. Lidi se mu pošklebují, volá na ně, že přece vyhrál, nechtějí mu to věřit. Probouzí se orosen studeným potem, sestra mu starostlivě otírá čelo a černé myšlenky. Pak počítá z dlouhé chvíle závody, které vyhrál a prohrál. Víc jich vyhrál. Naposledy se stal ve dvaadvaceti letech mistrem republiky. To není k zahození. Škoda, že je to konečná životní bilance. Snad by tak neuvažoval, ale Mirkovi vedle něho amputují haksnu a toho starého dědu odvezli na hřbitov se smuteční jarní náladou.

„To už tu jsou zas?“, bručí pod vous, když vidí staré známé tváře.

Už ani neprožívá radost z návštěv. Byl to pro něho příliš velký pád ze samých oblaků až docela na plzeňskou smůlu na dlažbě.

6

Poslali ho na dva měsíce s bílým krunýřem do rodné vesnice. Chodí a belhá se o berlích. Jejich domeček se mu zdá prťavý, oprýskaný, dávno vyšlý z módy. Táta na všechno nestačí a on po práci znal jen kolo. Až se uzdraví, bude to jiné. Uložili ho na pohovce v kuchyni. Voní tu hrušňová alej, táhne se přes celou vesnici až dozadu k políčkám. Za okny bzučí dobyvatelky včelky a na dvorku kdákají slepice poslední novinky z kurníku. Dělá mu to dobře.

Když vyhrál, z bývalé kapličky, v níž jsou umístěny reproduktory, řinuly se až do noci oslavné pochody, hrály se jejich polky. Chlapi seděli u píva svorně v hospodě, ženské klábosily, co jim mluvidla stačila, na návsi.

Teď mu celá vesnice drží palce, aby dobře chodil po svých. Zpočátku si myslel, že se domluvili, jak se u něho střídali jeden za druhým. Přijde na chvilku třebas teta Marie, Mánička:

„Láďo, jestlipak je ti jasné, že jsem hulákala do televizoru: Láďo, Láďo! Jeď, ať tě nedohoní!“

Nakoukl Toth, chodil k Ohři s pruty:

„Láďo, jíš ryby?“

Druhý den mu věnoval ošatku cejnů.

Najednou si uvědomil, že pro všechny ty lidi znamená daleko víc, než kdyby dělal jenom ve fabrice. Pochopil, že ho pozorovali ty dlouhé roky, kdy se vracíval pokropený a zahlcený potem z tréninku v plandavém starém triku. Už tehdy stáli při něm, ale nedovedli to pojmenovat slovy, až teď se jim k tomu naskytla vhodná příležitost.

Přišli pionýři po stezce snu a překvapení, přinesli dortík a citovali jako z dortíku třešničku básničku, aby zase jezdil jako kujón posel dobrých zpráv. Dostal desítky dopisů od dětí z Německa. Přijeli soudruzi papaláši ze závodní rady. Přichomejtl se kamarád Franta Konečný i s chotí. I s chutí. Strejda Novák, co řídí autobus s poklidem starého myslivce. Stále jich byla plná kuchyň. Nejvíc v úterý a v pátek. To přijížděl na kolech rovnou z tréninku celý oddíl Slavoje Terezín. Nikdy nevynechali. Sesedli se kolem něho, jako by byl bůhvíjak moudrý stařec, a čekali, až co řekne. Musel se tomu smát, vždyť byl skoro takový kluk jako oni. Pak se rozpovídali a žvanili jeden přes druhého, jak jim to suprově frčí a koho na závodech pobili. To byly nejhezčí chvilky. Vždycky když odjeli, zavřel vrátka a začal zuřivě trénovat chůzi. Sem tam – o berlích. Celé hodiny, na rukou se mu tvořily nebo dvořily s úctou i mozoly.

Jednou zpozorněl. To táta přivezl z Prahy kolo, na kterém vyhrál etapu do Karlových Var. Poslali mu ho z ČSTV, aby měl dost dobré kolo na další dost dobrý trénink. Dosud na něm bylo číslo 92. Pak byl kvůli tomu kolu malér. Přišel na to, že táta jezdí do okolních vesnic na fotbal, všude ho hned obklopí houf kluků a on jim vykládá:

„Tohle kolo jelo Závod míru.“

Chytl se s ním rozhořčen:

„Jak to, že jezdíš s číslem?“

„To nevadí.“

„Jak to, že to nevadí? Sundej to, bez meškání hned!“

Táta byl vůbec největší fanda ze všech cyklistických tátů, jaké znal. Strádal sám, aby mu střádal na závodní kolo a večer, když přivezl na vozíku trávu pro králíky, ještě vystřihoval z novin články, kde se o něm psalo, lepil je na čtvrtky a těžkou rukou kreslil kolem nich tužkovými barvičkami všelijaké rámečky a kytičky. Láďu z toho dětinského nadělení mohl trefit šlak.

Jednou došlo mezi nimi k averzi, k hádce, ke konfrontaci, kdo má jakou pravděpodobnou pravdu. Táta, zvyklý na jeho častá vítězství v žácích a dorostu, chtěl je mít i v závodech dospělých. Jezdil téměř na každý závod, a když Láďa nevyhrál, vytratil se, ani mu nepodal ruku. Láďa se rozčílil: „Copak mohu pokaždé jenom vítězit? Proč za mnou vlastně pořád jezdíš?“

Pak ho to mrzelo, nejradši by si sám uštědřil pár facek. Ale když slezl v Karlových Varech z kola, přesně ví, že si tenkrát říkal: „To bude mít táta radost.“

Utíkaly dny, týdny, měsíce. Jel do Plzně na operaci, měli mu vyndat dráty z hnáty. Docent Polívka byl tehdy na dovolené v Bulharsku, ale na „svého“ cyklistu se vrátil do práce. Když mu Láďa způsobně děkoval za výkon, řekl:

„Neděkuj. Mě nejvíc potěší, když ti to zas bude dobře jezdit.“

A Honza Kršiak, který s ním dělal v nemocnici rehabilitační cviky, mu nařídil:

„Berle si nech a neposílej je. Zpátky nám je přivez na kole.“

Z Terezína do Plzně a z Plzně do Terezína je to přes tři sta kilometrů, s jednou nepatrnou objížďkou je to frajerských 333 km! Ládík Heller je prostě od přírody živel a frajer.

7

Máma někam odešla, přivázal si ve spěchu berle na kolo pod rám a zlehka šlápl do pedálů. Vůbec to nebolí. Nohy se opět fortelně točí, spustí hlavu mezi ramena, přivře oči a mhouří je do odcházejícího slunce.

Jede, skutečně jede!

Staří na lavičkách ožili. Kluků je rázem plná ulice, tihle malí křičí a výskají dospělácky granátovým nadšením. A on jede, jen se usmívá. Už je na asfaltce, tady kolo utíká rychleji, míjí poslední baráky, ještě mu děda Rosa mává holí:

„Tak ty, mezuláne, zase jezdíš plnej sil a odhodlání?“

Je za vesnicí. Už je podzim, na stromech visí hrozny švestek, někde bručí pásák.

A tamhle vybírají ženské brambory. Jedna ho zpozorovala. Všechny narovnávají ohnuté šíje a mávají mu. Zvedají ruce trochu nemotorně, ale tenhle pozdrav by neměnil za žádný na světě, byl tak pracovitě autentický! Rozkmitá se před ním kraj s hrbolatými kopci, který projezdil křížem krážem. Přehazovačka tiše přede.

Dojede na známou cyklistickou křižovatku. Jsou tu kluci. Slézá z kola, podívá se na ně. Najednou se rozesmějí a chechtají se jako Churchillové Winstonové na celé kolo. Ale Jarda Menhart je docela vážný, vytáhne poznámkový blok a ptá se:

„Tak co, kdy sesmolíme nový tréninkový plán?“

Příští den ho rozprostřeli postupně do úvah zaznamenaných v kalendáři.

8

Najezdil první stovky kilometrů. Pak ty berle do plzeňské nemocnice skutečně na tom kole zavezl. A stanul znovu na startu Závodu míru.

Vyhrál dvě etapy. To už se v naší cyklistice opět zablýsklo na lepší časy: Smolík vítězí v Závodě míru, Daller se stává olympijským vítězem.

V roce pětašedesát se dostal Heller v Závodě míru do skrumáže – pád a zlomenina na témže místě…

A všechno začíná znovu, tak jako se otáčejí kola na nekonečné, hladké a hrbolaté silnici…

OTA PAVEL: CYKLISTA Z JIŽNÍCH ČECH

1

Téměř na konci konvoje jede osamocený cyklista. Čepička hluboko do čela, dlouhé ruce, čapí nohy. Netočí pedály jako jindy, a dokonce jako by nepatřil k těm vepředu, co tudy pospíchali před ním. Pro něho vlastně závod skončil, brzy sleze z kola a vzdá. Ví, bude to výhra těch, kteří tvrdili, že na Kubra není spoleh. Nemůže si pomoci, uvnitř ho cosi drásá a prostupuje od prsou dolů. Neexistuje pro něho jarní pohoda slunce a ani předjíždějící doprovodná vozidla. Ještě několikrát se snaží zrychlit, ale vždy upadne do prohlubující se apatie. Šlape zas pomalu a musí myslet na všechno, co tomuto dni předcházelo.

Nejde to, a přitom měl ohromný trénink z jižních Čech. Jezdil pracovat z Milevska do Budějovic, bral to často oklikami, dělalo to každý den tam a zpátky kolem sto padesáti kilometrů. Na jaře vyjížděl brzy, slunce vycházelo a kreslilo jeho mohutný pohyblivý stín na zarosenou louku, kolem hlavy vytvářelo v té výjimečnosti chvíle jakousi stříbrnou svatozář. Podle stínu si upravil posez, jel správně ohnut a nohy pracovaly ekonomicky. Byla to náramná krása, louka a cvrčkové se teprve probouzeli, nikde ani živáčka, šlapal tu sám uprostřed rybníků, zarosených luk a lesů. Znal už pocit nekonečného prostoru od moře, a jedině tady na jihu Čech cítil podobnou volnost a ohromnou klenbu modrého nebe. Zpočátku jezdil lehce, šetřil se, měl před sebou mnoho kilometrů. Pak zrychlil, v Písku už šlapal naplno. V Protivíně čekával u šraňků nádraží Vejvoda. Občas mu zvedl šraňky, zavřené pro auta, a stihl prohodit nějakou větu jako: „Dnes máš pěkně, Honzíku,“ anebo: „Dnes máš zimu, Honzíku.“ Ale nikdy neříkal jako většina lidí: „Proč se na tu dřinu nevykašleš?!“ Ve Vodňanech měl občerstvovací zastávku u pekaře. Zpočátku v krámě platil, ale pekař prohlašoval čím dál častěji: „Zaplatíš až příště.“ Později mu dával rohlíky za okno, aby nemusel slézat z kola. Přibrzdil, nastrkal je za bundu a šlapal dál. Z Vodňan do Budějovic už jel „na plné pecky“, počítal si při spurtech na stromech: „Jednadvacet! Dvaadvacet!“, kolem třetího stromu to už jen zahučelo. Do Budějovic přijížděl zalitý potem. Jezdil podle kostelních a radničních hodin, na hodinky neměl našetřeno. Vůbec mu nezbývaly finance na hodně potřebných věcí, kolo a součástky pohltily hromadu peněz, místo vzdušného svetru, jak ho doporučovali Francouzi, nosil děravou teplákovou bundu. Na zpáteční cestě šlapal často bez jídla, několikrát dostal z hladu žaket. To cítil kolem žaludku slabost, neklamné znamení, že žaket přijde, kolo se počalo kývat ze strany na stranu cik–cak. Spadl, odpočíval ve škarpě, pak vylezl do obilí a žmoulal si do úst zrna dozrávající pšenice. Když se trochu sebral, pokračoval v jízdě, jel dál a dál jako v pohádce o Honzovi, který překonal všechny nástrahy jen s trochou sebevědomí. Překážek se vršila celá kupa, zvlášť od doby, kdy mu fašouni popravili tátu v Buchenwaldu. S bráškou Václavem a s maminkou byli na všechno sami, obcházel mlýny a sháněl mouku, na lýtkách mu vyvstala srdíčka, zárodky budoucích křečových žil. Po válce máma na syny nestačila, měli v lesích své ranče volnosti a vlastnili válečné trofeje, opravdové pistole a náboje. I později byl tím střílením na zlověstný terč tak trochu posedlý, v pelotonu pouštěl řidítka a střílel po spolujezdcích z pomyslných pistolí. Ty klukoviny mu někteří trenéři nemohli zapomenout. Ale nakonec je rozhodující, kdo toho umí víc, a on toho uměl s Janem Veselým a Vlastou Růžičkou bez přehánění nejvíc. Kácel stromy, aby mu zesílily ruce. Přicházel do soustředění a měl v nohách dlouhé jihočeské spanilé jízdy, jeden rok dokonce najezdil úctyhodně skoro třicet tisíc kilometrů. Byl tak dobrý, že častokrát samojediný unikal pelotonu. Na závodě Kolem Slovenska ujížděl po několik etap výborným Italům, ti použili nakonec dopingu, aby ho vůbec porazili. V Závodě míru unikl s mistrem světa Schurem. Schur nevěřil v úspěch, a tak Kubr šlapal desítky kilometrů sám, vítězně až do Brna. Občas jezdil jen pro radost a uvolnění v krasojízdě. Zatímco jezdci v pelotonu to tempo mastili naplno, slezl provokativně z kola a šel si koupit do krámu housky, potom je dohonil. Kdekdo mu předpovídal úžasnou budoucnost; belgický trenér Næsens dokonce titul mistra světa. Ale zatím se nejlepším ve světě nestal, byl příliš naivní a tuze mlád, mnoho příležitostí nechával proklouznout pod chodidly na pedálech při silničním provozu. Spoléhal na zítřek. Chybělo mu také více závodů a dobré trenérské vedení. V soustředění potřeboval namáhavější samostatný trénink, ale trenéři mu ho většinou nepovolili.

A dneska jako by bylo pozdě, cosi mu napovídá, že je nenávratně pozdě. Pátou etapu jede takhle na konci, na prsou leží neznámý balvan.

Na téže silnici šlape ještě jeden cyklista. I on je vysoký, jenže prořídlé slámové vlasy a vrásky kolem očí a na čele napovídají, že u něho třicítka života minula. Mnohonásobný vítěz etap, populární a legendární Jan Veselý přijíždí do cílů taky mezi posledními. Na stadión vjíždí se sklopenou hlavou. Je to pro něho nesmírně těžké, vždyť dříve ho nosili v cíli s velkou pompou na ramenou.

Už nemůže, raději vzdá. Sleze na trati z kola, kolo zastaví také Jan Kubr.

2

„Pro tebe práci nemáme,“ řeknou Kubrovi v zaměstnání.

„Vzdal jsi, zradil jsi. Jestli chceš, tady je krumpáč a lopata,“ odpovědí mu na Orlické přehradě na otázku, zda může jezdit s nákladním autem. Zaboří krumpáč do země, vyhazuje lopatu za lopatou a potápí se do hloubky hlíny a bolestného zapomnění. Dva roky, stejně jako chrabrý učenec cyklistiky v praxi Jan Veselý, nesmí na start žádného závodu, je zbaven titulu mistra sportu. Je to, jako bychom zakázali školákovi Einsteinovi chodit dva roky do školy a musel by prožívat scifi jako kůl v plotě.

Jan Kubr však není zvyklý na žádné průměry, a tak i u krumpáče a lopaty se stává brzy rekordmanem. Po lopatě nákladní auto, po náklaďáku láska příštích let, veliký žlutomodrý autojeřáb s honosným nápisem „Vodní dílo Orlík“. Stovky naložených a přendaných tun násobí nedělní prací v zemědělských družstvech: Lašovice, Podboří, Klenovice, Zahrádka, Březí. Všude uznávají žlutomodrou stojedenáctku a jejího vytáhlého šoféra s veselým a vzdorovitě výmluvným klukovským pohledem. V té době se žení s Jiřinou. Šetří na nábytek, prodá kolo. Na dlouhých nočních jízdách se chce za volantem tolik spát, začne kouřit nikotinovou past, záchranu.

Ale někde v místě, kde je v mozku a srdci evidován CIT, zůstává u něho stále zapsáno velikými písmeny: KOLO.

Uplyne první rok trestu, nápis KOLO v něm nabývá na intenzitě.

Jakmile potká cyklistu, zastaví autojeřáb a vzdává tak poctu lidským plícím, nohám člověka a lehkému krásnému stroji, podobnému vodní vážce. Na jihu Čech křižuje s autojeřábem silnice a každá ho nutí ke vzpomínce. Na tomto úseku dvakrát píchl. Tehdy opouštěl za deště nízko ležící Budějovice, vjížděl do kopců promoklý až na kost, všechno na něm tuhlo. Už neměl rezervní galusku, utíkal s kolem na rameni od vesnice k vesnici. Potom nemohl, zůstal stát chvíli a mráz ho neenergicky spaloval. Zarazil u něho řidič s autobusem, vezl dělníky z odpolední šichty:

„Polez nahoru!“

„Jenže nemám žádné peníze!“

Vytáhli ho nahoru i s kolem a otevřeli kapotu, aby na něho šlo teplo.

V písecké nemocnici si poležel dvakrát s tělem namrzlým ze zemních tréninků.

Při jízdě z práce projížděl Vodňany už za tmy, kluci pokuřující u kašny mu dali na silnici kostku; bude to náramně k smíchu, až tady ten blázínek hodí tlamu. Jezdil tu zatáčku za náměstím pokaždé stejně daleko od chodníku, na tu kostku najel v plné rychlosti, a jak cyklisté říkají, „rozbil se na maděru“. Ale většinou mu lidé z jižních Čech fandili. V poslední době mu dokonce vyčítali, proč už znovu nejezdí na kole. František Anděl z JZD Podboří prohlašoval, že autojeřábníků mohou mít jižní Čechy sto, ale pořádného cyklistu měly dosud jen jednoho.

Přestával kouřit a běhal celé kilometry z ubytoven na Orlík, a po práci zase zpátky. Pak jednoho dne si řekl Jiřině o peníze našetřené na nábytek. Odjel do Prahy na motocyklu a přivezl si na zádech nejkrásnější kolo, jaké kdy spatřil. Každá cyklistická země měla na něm ty nejlepší díly. Francouzi kostru a ráfky. Italové galusky a přehazovačku Campagnollo. Angličané sedlo Brooks. Svolával kdekoho, aby se šel na kolo podívat: „To je kolo, co?!“ Večer si lehli s Jiřinou do postele, drželi se kolem krku a dívali se na kolo, stojící na koberci před pelestí. Vyprávěl o každém komponentu a nevěděl, že Jiřina má v očích slzy; peníze na nábytek byly skoro všechny fuč a cyklistika zas postoupila na první důležitost v domě.

Zahájil trénink. Brzy si opět věřil. Nesměl dosud závodit, a tak přijel na krajský přebor s fotoaparátem. Předjel do kopce všechny závodníky, na kopci slezl z kola, vyfotografoval je, pak se znovu rozjel a předhonil je. Na kole opět přeskočil ležícího člověka, a to nedokázal v celých Čechách nikdo.

Na silvestrovské zábavě v Milevsku mu muzikanti na přelomu let vytroubili o půlnoci sólo. Jižní Čechy mají zase svého závodníka.

Dva roky uplynuly, může na start.

3

Stojí na startu mistrovského přeboru v Jihlavě, s nikým se nebaví, mračí se jako bůh pomsty. Cyklisté, s nimiž jezdíval dřív, vyrazili už před deseti minutami. Sekce rozhodla, že smí startovat jen ve druhé třídě, první třídu si prý musí vyjezdit.

Po startu druhé třídy jde hned do čela. Za ním se vytvoří chumáč cyklistů. Ale „král pedálů“ je dnes nemilosrdný. Tentokrát žádná legrace, úsměvy, hovory. Nechává za sebou jednoho za druhým, utrhává je, jako se trhají nepotřebné listy z kalendáře. Brzy jede sám a dotahuje opozdilce první třídy.

Hřbet má ohnutý víc než jindy, rty rozpraskané od žízně. Každým šlápnutím zmenšuje desetimetrový náskok prvotřídních. Téměř všechna auta našeho konvoje sledují jeho fantastickou jízdu. Sedmilitrové plíce pracují naplno, silnice dnes patří jen jemu, všechno ostatní ustupuje do pozadí. Předhoní celé pole závodníků kromě čtyř, kdyby byl cíl jen o kus dál, předjel by je všechny.

Zase napilno trénuje. Ale při takovém tréninku nemůže tak namáhavě pracovat. Vrací se z Orlíku do mateřského závodu Motor v Českých Budějovicích. Znamená to práci bezpečnostního referenta, jen něco přes tisíc korun měsíčně, mizerný byt v podnájmu. Obědvá a večeří po automatech, a to nestačí, raději znovu jezdí dlouhé túry do Milevska. Velká přestávka je znát. Otečou mu ruce a cyklistickou hantýrkou řečeno má „zadek na mraky“. Jiřina mu při startu z domova dává na sedlo pro změkčení polštářek.

Na závodech teď většinou vítězí, objevuje se u něho dříve nevídaná taktika. Dozrál, má přehled, ví, kdy se vydat do stíhání a kdy frnknout. Vyhrává už podruhé závod Praha–Karlovy Vary–Praha; je navržen na etapový závod kolem Egypta.

Cosi mu však říká, že nepojede, a že už nebude nikdy závodit.

„Maminko, jsem smolař. Nepojedu, o stovku, že nepojedu.“

Vrací se z lékařské prohlídky a má v očích slzy:

„Mami, tu stovku jsem vyhrál. Našli mi na plících flek.“

4

Veliké tmavé místo na sedmilitrových plicích nemizí ani po týdnech léčby na tuberkulózním oddělení v Českých Budějovicích. Polyká stovky pilulek PAS, INH, tělo má rozpíchané od samých injekcí. Lékaři Tomečka, Toušek jsou bezmocní. Stejně se vede po měsíce i nejlepším pražským lékařům. Nikdo nedokáže určit, co tmavé místo vlastně znamená. Shodují se jenom v tom, že jde o starou nemoc; byl zřejmě nemocen už v době, kdy vzdal Závod míru. Jediná jistota je otevřít tělo a prokletou skvrnu vyříznout. Odmítá, málo toho v životě získal a nyní nechce zmenšit své jediné bohatství, veliké plíce. Pomýšlí na to, že ukončí všechno naráz sám a odejde ze světa. Primář Tomečka mu předepisuje lék poslední: KOLO, psychologie, radostně do toho umírání. Vždyť v životě je dobré mít svůj vlastní žebříček naděje, kterého se člověk zachytne a stoupá po něm vzhůru.

Bere si to krásné kolo do nemocnice a vydává se na krátké kondiční projížďky. Už vylezl první příčky, píše do Prahy Janu Veselému, který je rodák z Plástovic, z vesničky kousek od Budějovic: „Snad s tebou ještě někdy vyjedu na kopec Kameňák, až bude slunko svítit.“

Opět pozoruje z kola jižní Čechy, louky plné pampelišek a svůj stín, běžící podél silnice. Na závody nesmí, od lékařů má povolen jen lehký trénink. Překračuje ten trénink, vědomě si přidává zátěž. Kupuje galusky, pedály, ráfky. Znovu rozseká kolo, nemá peníze na náhradní díly a jezdí na dámském kole Jiřiny.

Pak jednoho dne doma oznámí:

„To moje kolo jsem prodal.“

Prodal tedy nejkrásnější kolo, jaké kdy měl, a jde zas pracovat s autojeřábem. S cyklistikou je už nadobro konec.

5

A přesto začal s cyklistikou novou fázi.

Přihlásil se do Prahy na tříletou trenérskou školu. Našel v sobě stejnou vůli jako v době velikých tréninků a závodů. Stal se nejlepším žákem celé školy, přitom celá tři léta pomáhal s autojeřábem stavět jižní Čechy, měl ženu, dítě a navíc trénoval mladé cyklisty.

Sledovali jsme z doprovodného vozidla jejich trénink na silnici z Vodňan do Českých Budějovic. Řídil motocykl a měl kolem sebe své chlapce. Jeli tou známou silnicí, po které šlapal kdysi sám. Mezi lipami zapadalo slunce, nad loukami křičeli rackové a na komínech postávali čápi a nikdo tehdy neřešil Babišovo nevysvětlené čapí hnízdo.

Jan Kubr (* 6. srpna 1934, Krásný Dvůr) zvaný Clifton je bývalý český cyklista.

Narodil se v Krásném Dvoře, po Mnichově se jeho rodina přestěhovala do Milevska. Jeho prvním trenérem byl legendární „baron na kole“ Christian Battaglia. Závodil za Spartak České Budějovice, byl výborný vrchař, jeho slabinou byly hromadné dojezdy. Nedisciplinovanost a zdravotní problémy mu neumožnily plně rozvinout jeho talent. Byl členem družstva, které vyhrálo Závod míru v letech 1954 a 1955. V roce 1957 vzdal pro nemoc ve třetí etapě Závodu míru spolu s Janem Veselým. Oba byli obviněni z politické provokace a vyřazeni z reprezentace. Kubr se pak živil jako závozník na stavbě Orlické přehrady. V té době se ho zastal spisovatel Ota Pavel; po dvou letech byl Kubr omilostněn a vrátil se k závodění, ale lékaři mu při jedné prohlídce našli kavernu na plicích a zakázali mu jakýkoli sport. Stal se pak trenérem Rudé hvězdy Plzeň, jeho odchovanci byli Antonín Bartoníček, Jiří Háva a další.

MINULOST MŮŽE INSPIROVAT I ZÁNIKEM…

MIROSLAV BÁRTA, EGYPTOLOG – VEDE ARCHEOLOGICKÉ A ENVIROMENTÁLNÍ VÝZKUMY V EGYPTĚ A SÚDÁNU. JEHO TÝM V ROCE 2012 VYČMUCHAL V LOKALITĚ ABÚSÍR UNIKÁTNÍ ČTYŘI A PŮL TISÍCE LET STARÝ HROBOVÝ KOMPLEX S PILÍŘOVÝM DVOREM PRINCEZNY ŠERETNEBTEJ.

SYLVIE PETRÁKOVÁ, PRINCEZNIČKA K POHLEDÁNÍ V BELMONDO 08–09/2013 ŠEPTEJ ESPRIT A ŠPENÁTŮ JAKO GRANÁTŮ DO VEČERNÍHO PŘEDKRMU SE NEPTEJ, SE HO ZEPTALA MIMO JINÉ I NA TYTO ZÁLUDNOSTI ZÁHAD:

ZNALI STAŘÍ EGYPŤANÉ POJEM „INSPIRACE“?

Ve slovníku staré egyptštiny se asi pro něj stěží bude hledat adekvátní výraz. Na druhou stranu staří Egypťané nebyli žádná výjimka z lidského plemene a samozřejmě se v mnoha směrech nechali inspirovat. Většina z těch inspirací je nám blízká, protože jsme schopni je pochopit na základě vlastní zkušenosti. Tou nejlidštější byl vztah lidí opačného pohlaví, čili Múza jejich zdroje radosti pobaví.

JAK SE TVŮRČÍ ZAUJETÍ JISKŘENÍM MEZI MUŽEM A ŽENOU NA EGYPTSKÝ HIEROGLYF PROJEVOVALO?

Ze starého Egypta známe celou řadu milostných písní. Autoři staroegyptských lyrických útvarů písní půvabů jsou většinou anonymní znalci, kteří naplno obdivují ženský šarm. Přirovnávají tělesné i duševní půvaby ženy k různým přírodním úkazům, například ke slunci nebo k řece Nil, jež byla symbolem kyprosti, plodnosti, košatosti a věčnosti. Ženy přirovnávají také ke krávám. Egypt patřil k nemnoha oblastem na Zemi, kde byla kráva uctívána majestátně jako posvátný tvor.

STAROVĚKÉ KULTURY MOHOU DNEŠEK INSPIROVAT RŮZNÝM ZPŮSOBEM. VY HLEDÁTE PARALELY MIMO JINÉ VE VÝZKUMU ZAMĚŘENÉM NA KOLAPSY CIVILIZACÍ.

Posláním každého vědce by měla být snaha prostřednictvím své vědy zkoumat, jak svět funguje, a odhalovat nové zákonitosti tohoto procesu. Egypt představuje nejstarší komplexní společnost na této planetě. Díky klimatu se tam dochovalo obrovské množství památek. Existuje nepřeberná spousta dokladů toho, jak se staří Egypťané chovali v běžném životě, jak fungoval jejich stát, administrativa, ekonomika. Pokud máte možnost studovat nějakou společnost v dlouhodobém časovém horizontu, můžete popsat nejen to, co se v historii dělo, ale také odhadnout možné scénáře toho, co se bude dít s tou naší aktuální. Žijeme ve světě, který vždy měl nějaký začátek, vrchol rozkvětu a období transformace, jež lze bez váhání označit jako běžný standardní úkaz kolapsu.

JE TEDY NAČASE SE POUČIT ZE ZKUŠENOSTÍ PŘEDKŮ A NA KOLAPS SE DOSTATEČNĚ A VČAS PŘIPRAVIT?

Nikdy nic nekolabuje tím způsobem, že by společnost zanikla, odešla pryč nebo vyhynula po meči a po přeslici. Kolaps je velká společenská proměna, přeměna, inovace. Je to stav, kdy se společnost dostane do fáze, kdy se podstatně zjednoduší její struktury a úroveň života. Varovným signálem je například to, jak se vyčerpávají zdroje, snižuje se efektivita centrálního administrativního systému, rostou takzvané mandatorní výdaje, dochází k neoficiální a velmi pozvolné „dekonstrukci“ státu na regiony, které ovládají místní silné klany nebo jednotliví dominantní chytrolíni. Stát přestává být schopen reagovat na různé krizové faktory typu neúroda. Na mnoho důležitých sfér, jako je školství nebo komunikace, jakoby nezbyl dostatek peněz. To s sebou přináší neblahé důsledky v mnoha dalších ohledech – propad vzdělanosti, neschopnost a neochota předávat informace, vytrácí se sofistikovaná kultura, upadá a uvadá celková vzdělanost a přehled obyvatelstva.

JAK HLEDÁTE MOTIVACI K PRÁCI, KTERÁ SE Z VNĚJŠÍHO POHLEDU JEVÍ JAKO ÚMORNÁ A NEKONEČNÁ, NEŽLI JEN POHÁDKOVÁ A FANTASTICKÁ?

To, co inspiruje vědce k tomu, že tráví hodiny a hodiny nějakým výzkumem, který nemusí dlouho k ničemu vést, je asi odměna v podobě „objevu“. Může to být objev intelektuální, jenž přináší určitou katarzi a značné uspokojení, nebo objev zcela speciální povahy, kdy se vám podaří například najít velmi dobře dochovanou hrobku, chrám či palác. Dostat se na místo, které nebylo čtyři tisíce let poškozeno, je naprosto unikátní zážitek. Takové jsou třeba současné objevy pravěkých súdánských pohřebišť a chrámů z druhého tisíciletí před Kristem. Vrcholem vědy je ale posunutí poznání a všichni vědci věří, že to budou právě oni, kterým se to povede.

Jmenuje se Renata Landgráfová a věnuje se výzkumu, jak vycvičit paměť pomocí hieroglyfů. Narodila se s kouzelnými číslicemi na kontě 6.9.1976. V posledním čísle Instinktu za rok 2010 s ní vyšlo interview, které vedla Petra Smítalová a mě v něm fascinuje (nevídáno, neslýcháno), co svede dohromady ta krásná mimořádná vlastnost Renaty Landgráfové. 

Překládala Knihu mrtvých i staroegyptskou milostnou poezii. Dokáže přečíst démotštinu, se kterou si mnohdy nevědí rady ani její kolegové egyptologové. Je jí 35 let a nedávno se vrátila z Berlína, kde dva roky studovala písemné systémy a vliv egyptských hieroglyfů na antickou mnemotechniku – umění pamatovat si.

Prý jste se starou egyptštinu naučila už na gymnáziu. Co vás to napadlo? 

Za to může můj profesor. Věděl, že mě baví jazyky, a tak mi jednou před prázdninami, více méně z hecu, podstrčil gramatiku staroegyptštiny se slovy: „Tohle se nauč.“ Já byla tehdy shodou okolností po operaci chodidel, celé prázdniny jsem měla ovázané obě nohy, a tak jsem se do toho pustila. Pamatuju se na tu bolest a taky na to, jak máma vždycky vynesla na zahradu stolek, židli, čaj, mě a já se celé léto učila staroegyptsky. Do jisté míry mi to zachránilo duševní zdraví, protože jinak bych se z toho nicnedělání asi zbláznila.

Čím jste začala, když jste se učila hieroglyfy? 

Úplně nejdřív jsem se naučila znaky, které plus mínus odpovídají našim hláskám, těch je čtyřiadvacet. Pak přijde na řadu několik desítek znaků, které zaznamenávají přibližně dvě či tři souhlásky najednou, a pár ikonických znaků, logogramů. Ty odpovídají nějakému pojmu, například „život“ – „anch“ označuje ten známý znak v podobě kříže se smyčkou nahoře. No a pak ještě existují klasifikátory, znaky, které určují významovou kategorii slova. Například cokoli, co bylo abstraktní, u toho se nacházel klasifikátor svitek papyru, cokoli, co mělo co dělat s činností úst, bylo označeno mužem přikládajícím si ruku k ústům. Staří Egypťané se ale neučili po znacích, nýbrž rovnou po celých slovech. Prostě si obraz slova vryli do paměti.

Co na to váš profesor, když viděl, že jste tu gramatiku za prázdniny opravdu zvládla? 

Trochu se mu podlomila kolena, protože to nečekal, a začal mi nosit další knížky o Egyptě.

Takže jste po maturitě dala přihlášku na egyptologii? 

Ne hned. Ještě během studia na gymnáziu jsem odjela do Spojených států na letní školu na Harvardské univerzitě, kde jsem studovala archeologii a srovnávací lingvistiku. Po maturitě jsem se do Ameriky přesunula znovu, tentokrát na Pensylvánskou univerzitu, kde mě přijali na obor blízkovýchodních studií. Ale po zkušenostech z Harvardu, kde na nás měli dost vysoké nároky a já tím byla nadšená, jsem se tady trochu nudila. Tak jsem se vrátila do Prahy a zakotvila na egyptologii a lingvistice – fonetice na filozofické fakultě.

To zní, jako byste byla docela ambiciózní… 

Myslím, že ne. Nejde mi o tituly a šplh na kariérním žebříčku. Ale je pravda, že musím neustále něco nového studovat, poznávat, zdokonalovat se. Spousta věcí mě fascinuje a já tomu všemu chci rozumět. Vadí mi, když něco nedokážu pochopit.

Hieroglyfy se prý můžou číst všemi směry. Jak poznáte, který zvolit? 

Podle toho, kam se který znak dívá, tak z toho směru začínáte číst. Oni standardně psali zprava doleva. Otáčeli to jen v případě, že tím chtěli něco vyjádřit – hieroglyfické nápisy měly i estetickou funkci a navíc obrovský magický potenciál. Když psali na sloupy nebo zárubně dveří, psali do sloupců. Staří Egypťané písmo obraceli, aby dosáhli symetrie, vyrovnanosti, o kterou jako civilizace usilovali. Zdola nahoru většinou nepsali, ale existují i takové texty, které začínají vlevo nahoře, pokračují vpravo dole, končí uprostřed a navíc tvoří obrázek – ale to jsou jen výjimky, kdy jde většinou o nějaký záměrně kódovaný záznam.

Máte nějaký zvlášť oblíbený text? 

Docela dlouho se zabývám autobiografickými texty Střední říše, a ty mají výhodu v tom, že se skrze ně dostanu přímo k jednomu konkrétnímu Egypťanovi. Většinou jde o elity, tedy vysoce postavené královské úředníky, kněží, vojevůdce, vedoucí stavebních prací, což byli tehdy zároveň i umělci. V těch textech o sobě psali tak, jak by byli rádi, aby je vnímaly budoucí generace, zkrátka to, co chtěli, aby si lidi o nich mysleli.

Takže to často nemusela být pravda. 

Tak gró toho pravda byla, jako že autor zápisu byl například kněz, který vykonával pohřební rituály v Abydu. Ale když o sobě ještě napsal: „Byl jsem vedoucí toho, co je a co není,“ nebo „byl jsem počátkem i koncem veškerého lidstva, miliony let přede mnou a miliony let po mně se nikdo podobný nenarodí,“ tak je jasné, že zapracovala fantazie. Ovšem byli i tací, kteří napsali třeba jen: „Byl jsem psíkem v ložnici své paní.“

Vy ovládáte taky démotštinu, kterou prý umí přečíst asi jen deset procent egyptologů. Co je na ní tak zvláštního? 

Je to hodně pozdní fáze egyptského písma. Nejstarší démotština vznikala kolem roku 600 před naším letopočtem, tedy v pozdní době – pro mnohé egyptology končí „ta pravá“ egyptologie někde u Ramessovců. Jazyk démotických textů se hodně podobá koptštině a písmo samo vypadá úplně jinak než klasické hieroglyfy, které se objevovaly na stěnách hrobek a chrámů, i jinak než hieratika, kterou se většinou psalo na papyrus. Je psaná hodně rychle, některé znaky jsou propojené do jednoho, takže se strašně špatně čte. Navíc mnohé z dochovaných textů představují poznámky, které si Egypťané psali sami pro sebe, zkratkovité záznamy, jejichž význam po více než dvou tisících letech luštíte jen velmi těžko.

Zabýváte se i Knihou mrtvých. 

Ta, kterou jsme našli my v rakvi kněze Nekona, je zajímavá hlavně tím, že je psána na dřevěné desky, což je docela unikát. Většinou se dochovala na papyru. Málokteré dvě Knihy mrtvých jsou také zcela shodné, protože, ač má přesně dané množství kapitol, ten, který si ji objednával, si z nich vždycky vybral jen ty, které chtěl mít uložené ve své hrobce. Je to vlastně takový návod, jak co nejbezpečněji dosáhnout blaženého života v zásvětí. Obsahuje řadu zaříkadel a formulí, které pomáhají zemřelému například projít posmrtným soudem, protože když jste byla Egypťan a umřela jste, tak to pro vás zdaleka nekončilo. Každý mrtvý se musel postavit dvaačtyřiceti podsvětním démonům, těm odříkat, co všechno zlého za svůj život neudělal, provést takzvanou negativní zpověď, a všechny ty démony a hlídače bran zároveň musel oslovit jejich jménem. A to nebyla žádná legrace, protože takový démon se mohl jmenovat třeba „ten, který plive oheň a stojí při tom na hlavě“.

Zdá se, že smrt byla pro Egypťany hodně důležitým tématem. Víra v posmrtný život, všechny ty rituály spojené s pohřbíváním, mumifikace…

Podle mě spíš tak strašně lpěli na životě, že se všemožně snažili dosáhnout toho, aby smrt neznamenala konec, aby život pokračoval věčně. Dokonce věřili, že posmrtný život bude natolik stejný jako ten skutečný, že po nich bude vyžadováno, aby pracovali. A tak si do hrobek dávali vešebty, kteří měli pracovat za ně.

Vešebty? 

To byly sošky. Kdo byl hodně bohatý, měl na každý den v roce jednoho a ještě na každých deset předáka, který na ně dohlížel. Kniha mrtvých obsahovala právě i formuli na zavolání vešebta. Volně přeloženo: „Ó vešebte, kdykoli se po mně bude chtít, abych pracoval, ty vstaneš a odpovíš: Zde jsem.“

Setkala jste se v rámci archeologických vykopávek poslední dobou s něčím, co vás překvapilo? 

Když jsme nedávno v Abúsíru v chýši balzamovačů u Menechibnekonovy hrobky nalezli nádoby na látky a potřeby, které byly potřeba při mumifikaci, a na těch nádobách byly nejen nápisy, které informovaly o tom, co v nich původně bylo, ale i rozpis dní, co se kdy používá. Proces mumifikace trval běžně sedmdesát dní a my jsme najednou měli před sebou návod na celou tu proceduru den po dni. Od chvíle, kdy byl z těla odstraněn mozek a pak kromě srdce i další orgány, přes vysušení těla a natření aromatickými látkami a přírodní solí až po zabalení mumie do obinadel a rubášů. Celé to byla poměrně drahá záležitost.

Co když byl Egypťan chudý a prostě na nákladnou mumifikaci neměl peníze? 

Pak ho pohřbili do jámy někde v poušti, třeba jen s jednou dvěma nádobami.

Znamenalo to pro něj konec nadějí na posmrtný život? 

To ne. Ale co my víme, čemu věřil obyčejný nemajetný Egypťan. To byli lidé, kteří ani neuměli číst. Celá kultura starověkého Egypta, tak jak ji dnes známe, to je kultura elit. Jen od nich máme záznamy.

Kolikrát jste už byla v Egyptě? 

Asi pětkrát. Já nejsem archeolog, takže tam jezdím až v momentě, kdy je hrobka odkrytá a hrozí, že se najdou nebo už se našly nějaké texty. Ale je pro mě lepší být přímo na místě, než překládat jen tady v kanceláři, protože tam mě napadají věci, které by mě tady v Praze netrkly. Vidíte totiž prostředí, ve kterém se autor textu pohyboval. Vidíte celý kontext pohřebiště, vedle koho byl pohřben, jak velká byla jeho pohřební výbava, jak nákladná jeho rakev.

Na kolik tehdy přišla taková lepší pohřební výbava? 

Podle záznamů, které se našly v oblasti Dér el-Medíny, stála rakev půl vola, což bylo v Egyptě poměrně dost peněz. A to ještě bylo zvykem jednoho člověka ukládat do několika do sebe zasazených rakví, takže náklady stoupaly.

Když dnes navštívíte Egypt, máte pocit, že tam něco z tehdejší slávy a lesku legendární starověké civilizace zůstalo? 

No, fakticky vzato dnešní Egypťani nejsou potomky původních obyvatel starého Egypta, ale arabských přistěhovalců. Přímými potomky by – alespoň částečně – měli být Koptové, což jsou egyptští křesťané. Občas v Egyptě opravdu potkáte člověka, který jako by vystoupil ze staroegyptského obrazu – má ty typické jemné rysy, černé vlasy, velké tmavé oči, ani ne bílou, ale ani úplně tmavou pleť… Těžko se to popisuje, ale když je vidíte, poznáte je. Fakt je, že jsou exotičtí a krásní.

Vy jste taky takový egyptský typ. 

Trochu, ale nikdo od nás z rodiny takhle nevypadá. Moc si to neumím vysvětlit.

Že by nějaký dozvuk egyptské inkarnace? 

Jsem v tomhle dost racionální, pocházím z ateistické rodiny, takže se držím při zemi. Ale zase jsem otevřená. Říkám si, že navzdory tomu, jak je naše věda úžasná, neví všechno.

Na vaše jméno jsem narazila na webu o běhání. Ráda běháte? 

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem na běh úplně nemožná. Když jsem kdysi při tréninku taekwonda, které jsem jeden čas dělala, měla uběhnout kilometr, po pár metrech jsem málem vypustila duši. Tak jsem se do toho teď, hlavně v minulých dvou letech, kdy jsem žila v Berlíně, pustila. A ono to jde. Nedávno už jsem si troufla i na půlmaraton.

Na tom webu máte přezdívku Mnemosyne. Souvisí to nějak s Egyptem? 

Souvisí to hlavně s tím, čemu jsem se teď hodně věnovala v Německu. Mnemosyne je v řecké mytologii matka Múz a bohyně paměti. Vždycky mě fascinovali mentalisti – kouzelníci, co tvrdí, že vám dokážou číst myšlenky, a vlastně je to jen dobře vypracovaná technika paměti. Zajímají mě různé mnemotechniky, hlavně starověké a renesanční umění paměti. To tvrdí, že naše paměť je neomezená, jen je potřeba najít si systém, jakým získané informace budeme v hlavě ukládat. Pak v ní i po letech dokážeme najít, co jsme si tam kdysi umístili. Jde to, když využíváme paměťové obrazce, ty si ale každý musí vytvořit sám, převzaté nefungují. Zajímavé je, že i hieroglyfické písmo bylo vlastně taky takovým vytvářením obrazců. A stejně jako s písmem to může fungovat i s číslicemi – podařilo se mi zkoumáním ptolemaiovských znaků přijít na jejich systém převádění číslovek do smysluplných a dobře zapamatovatelných obrazů. Přes různé analogie – ať už podle toho, jak ta číslovka vypadá (třeba jednička – bič), nebo podle toho, co je typickým zhmotněním té které číslovky (třeba tři – trojnožka, dvě – manželský pár).

Jak vás tak poslouchám, zajímá vás i kryptografie. 

Láká mě, ale dneska už jsou šifry a jejich tvorba i luštění spíš záležitostí počítačů. Ale je fakt, že když jsem byla mladší, jedno takové tajné písmo jsem si sama vymyslela.

Nesníte někdy o tom, že dešifrujete dosud nerozluštěné písmo? 

Copak o to, neznám nic hezčího než rozluštit nové písmo, ale všechna písma nám známých starých kultur jsou už více méně dešifrována. Pravda, jsou ještě ojedinělé nálezy zatím nerozluštěných písem, ale problém je v tom, že od nich existuje jen velmi málo textu na to, abychom odhalili celý systém písma. Takové záznamy se našly třeba v Indii, na Velikonočním ostrově či ve Faistu na Krétě. Ale úplně nejšťastnější bych byla, kdyby se mi dostalo do ruky písmo nějaké mimozemské civilizace. To by byla věc!

Renata Landgráfová (* 6.9.1976 v Praze)

Egyptoložka a lingvistka. V polovině 90. let rok studovala egyptologii a archeologii starověkého Předního východu na Pensylvánské univerzitě v USA. Vystudovala FF UK v Praze, obor egyptologie a lingvistika – fonetika. Absolvovala studijní pobyty na univerzitě v Káhiře, Basileji a na Freie Universität v Berlíně. Kromě aplikací moderních lingvistických metod v egyptologii se věnuje také staroegyptské literatuře a démotistice (přeložila staroegyptskou milostnou poezii, která vyšla česky pod názvem Písně Zlaté bohyně, zabývá se Knihou mrtvých). V současnosti učí v Českém egyptologickém ústavu při FF UK démotštinu a zpracovává některé hieratické a démotické texty nalezené v Abúsíru. Letos se chystá započít učit rétoriku a mnemotechniku pro zahraniční studenty. Hodně zdaru paní Landgráfové.